Návrat do Cold Mountain

Vysočina. Kraj, o kterém jsem věděla před necelými šesti lety asi jen to, že leží někde mezi Prahou a Brnem, je tam pořád zima, roste tam hodně hub a jinak tam tak nějak nic moc není. (Ještě jsem věděla, že tam má Miloš Zeman chatu, ale prosím dělejme, že to tu vůbec nezaznělo.) A pak se stalo, někdy na začátku roku 2019, že moje únava z Prahy, každodenního stereotypu, práce beze smyslu a nedostatku prostoru k nadechnutí dosáhla svého vrcholu. V té době jsem pobývala v nájemním bytě v třípatrové břevnovské vile, kde se mnou většinu svého času trávil i můj manžel, tehdy ještě přítel, kterého jsem potkala díky té práci beze smyslu, o které píšu výše. (Vsuvka – všechno má svůj význam, i když to někdy pochopíme až s odstupem.) Měl to podobně. Tak jsme si jednoho únorového dne řekli, že to chce změnu, že chceme vlastní prostor, něco v přírodě, něco staršího, nějaké místo k životu, kde budeme moci žít spokojeně, soběstačně, anonymně a téměř bez nákladů. 

No, vezmu to odzadu. Téměř bez nákladů – iluze číslo jedna. Levné to tedy nakonec vážně nebylo (I když počáteční investice byla minimální, stihli jsme nákup ještě před dobou covidovou, dobou, kdy se zdálo, že domy na venkově došly a tudíž jejich tržní cena vyletěla několikanásobně.) Několik etap rekonstrukce, která zahrnovala střechu, okna, otopnou soustavu, vrata, zdi a ploty a další a další položky. V zanedbaném domě z padesátých let se fakt nedá žít bez investic. Anonymně – nelze, bez dalšího komentáře, to si nechám na jindy. Ačkoliv, když potřebujete klid, ticho, prostor, je to téměř bezkonkurenční. Taky tu je někdy fakt špatný signál! Soběstačně – pořád jsem to nevzdala, alespoň částečná soběstačnost je jedním z mých cílů. Mluvím hlavně o potravinové soběstačnosti. Uvažovat o absolutní soběstačnosti (a tak nějak se vymanit ze systému) bylo sice vzrušující a přitažlivé, ale najet na takový způsob fungování asi není úplně pro nás, z mnoha různých důvodů. (Též si nechám na samostatný příspěvek.)

Spokojeně – to ano. Vrátili jsme se, podruhé, respektive potřetí, protože i první nastěhování vnímám jako jakýsi návrat, k sobě. Nedovedu to uchopit rozumem, ale naše nemovitost, místo, kde leží, a vše, co k ní patří, si mě získaly tak silně, že mám pocit, jak kdybych se vracela někam, kde jsem to znala, kde jsem celý život chtěla být, kde jsem se vždy cítila v bezpečí. Podotýkám, že vybírání naší nemovitosti byla akce na jeden víkend (v předcházejícím týdnu jsme obvolali makléře a domluvili prohlídky), kdy jsme objeli čtyři místa v různých částech Vysočiny a seznali, že dvě z těchto nemovitostí by mohly splňovat naše představy. Doma jsme si na papír do dvou sloupců sepsali plusy a mínusy obou potenciálních nových bydlišť a rozhodli jsme se pro jedno z nich. Do měsíce jsme se stěhovali. Začátky byly kouzelné, fakt … btw, také byly studené (Vysočina na přelomu února a března a polofunkční (windows mi to opravil na "polyfunkční", to tedy fakt neee :-D kamna, heh), plné hmyzu (Odnaučilo mě to ovšem strachu z pavouků, z velkých pavouků!) a vyklízení neuvěřitelného množství věcí všeho druhu. (To mě definitivně dovedlo k minimalismu.) Někdy to bylo strašně těžké, na hraně, málem jsme kapitulovali, ale nakonec jsme se zase vrátili! A teď už vím, že napořád, všechno to stálo za to, vše se událo dobře, tak, jak mělo. Některé návraty prostě mají smysl!

Právě v "Cold Mountain" na Vysočině pořádáme ženské kruhy lomeno ženské ozdravné pobyty. Kdo nevěří, ať tam běží. Holky, ženy, můžete se zastavit na návštěvu klidně i jen tak. Budu-li zrovna na místě, ráda vás provedu. Jelikož jsem si to tady doslova vybojovala, znám na zahradě každý jeden strom, každý jeden keř... a taky hezkých pár kamenů.