Jak jsem se dočkala ideálního manžela...

... "abys to pak nemusela mazat"... :-) Tak úplně procházka růžovou zahradou to nebyla, vlastně to byl spíše běh na dlouhou trať, než se podařilo dostat se ze stavu "zítra buď podám žádost o rozvod nebo se půjdu udat na policii za zvlášť závažný zločin". Zvykali jsme si dlouho. A během toho zvykání jsme stihli přivést na svět nejmladší dceru, zrekonstruovat dům, zkultivovat pozemky a bývalé hospodářské budovy a udělat několik změn v oblasti profesního života… aneb Co tě nezabije, to tě posílí! Do vztahu jsme přišli oba s úplně jinou životní zkušeností, z naprosto odlišného rodinného zázemí. U mě by se mohlo zdát, že to už nehrálo žádnou roli, jelikož jsem se osamostatnila těsně po střední škole, což bylo o nějakých patnáct let dříve, uff! Ale není to tak úplně pravda, protože vzorce z původní rodiny si s sebou nosíme dlouhodobě, často celý život, a pokud nejsme rozhodnutí je změnit a vědomě a usilovně na změně nepracujeme, ovlivňují nás a naše vztahy velmi intenzivně. 

Zpět k našemu příběhu. Já jsem tedy měla za sebou dva opravdu dlouhodobé vztahy, dvě malé děti a roky takových těch klasických pracovních zkušeností z oblasti logistiky, nákupu a HR. K tomu jsem se také docela intenzivně vzdělávala. (Ačkoliv kombinace dvě malé děti, práce na plný úvazek s častými výjezdy mimo domov a studium VŠ byly už i na mě moc, ale o tom třeba jindy…) Můj drahý si naopak dopřál roky svobodného života s cestováním a nevšedním zaměstnáním, ovšem to taky mělo své mouchy v podobě mírně zvýšeného egocentrismu. Takže jsme si nasadili tyto naše "batohy" a vydali se na společnou cestu. Podotýkám, že jsme oba docela horké hlavy a silné osobnosti, které si nenechají hned tak něco líbit. Zřejmě nám ale pomohlo, že se hned tak nevzdáváme, že máme velice podobné hodnoty a vlastně jsme si v mnoha ohledech i hodně podobní. A asi jsme si na sebe i museli počkat, několikrát jsme se totiž shodli, že kdybychom se potkali dříve, (Vtipné je, že se ukázalo, že jsme se od dětství několikrát ve stejných časech vyskytovali na stejných místech, ačkoliv nepocházíme ani ze stejného kraje.) zcela určitě by nám to neklaplo, jak moc jsme pluli na jiných vlnách. Zkrátka, vše je, jak má být. A kdybych měla být konkrétnější? 

Co nám tedy v časech krize pomáhalo/pomáhá? Ubrat – ubrat plyn, neříct hned vše, co má člověk ve vzteku na jazyku, i když si pak připadáte jako papiňák a někdy bouchnete dodatečně a ještě silněji. Stáhnout se – pokud to jde, o samotě se uklidnit, v klidu si promyslet, jestli je to opravdu tak hrozné nebo to jen naše kreativní mysl poněkud přikořenila. Komunikovat – nám hodně pomáhá písemná komunikace, kontroverzní témata řešíme mailem nebo WA zprávami, člověku to dává nějaký odstup a neskáčete si do řeči. Udržovat jiskru – alespoň malinkou, alespoň někdy si udělat čas jen na sebe, bez dětí a povinností. (Milujeme roadtripy, jen tak si sednout do auta a jet, kam až se vám chce, nic moc neřešit, nic moc nebalit a neplánovat, prostě jen jet a kochat se.) A to vůbec nejdůležitější je práce na sobě. Oba dva se neustále posouváme, abychom byli spokojenější sami za sebe, protože tohle za nás fakt nikdo jiný neudělá. Amen.

Když už jsem toho o svém manželovi tolik napovídala, možná by bylo záhodno zmínit se o jeho poslední knize Manuál pro kont(r)akt s rodiči. Je to takový trochu unikát, dle mého soudu. Ta knížka. Manžel asi trochu taky. Doporučuji. Tu knihu, aby bylo jasno :-)